| Itálie Bormio 19.6 - 26.6. 2009
Ubytování: penzion Edelweis v Isollacii
Doprava: vlastní auta
Cena: 11000,- za 7 nocí
Účastníci: Petr, Karel, Franta, Ruda, Boris, Radek, Jarda, Milan
1.Den pátek 19.6. 2009 Třebíč - Isolaccia Automobilový přesun 796 km
Naším cílem se tentokrát stalo italské Bormio a okolní kopečky, z nichž zdolání Stelvia bylo to hlavní, proč jsme se tentokrát vypravili do oblasti bikerského a v zimě lyžařského ráje. Z Třebíče vyjíždíme za tmy v 03:30 spolu s Petrem, Karlem a Rudou. V Jaroměřicích na náměstí chvíli čekáme na Borise, Radka, Jardu a Milana. Citroen C4 Grandtour se po pár minutách objeví i s koly, takže pokračujeme směrem přes Znojmo, Hollabrun a Tulln na dálnici A1. Průjezd předměstím Tullnu nám trochu zkomplikoval šílený řidič rakouského kamionu, který se blikajícími světly a troubením domáhal předjetí, což jsme mu v rámci vlastní bezpečnosti umožnili. Jízda po dálnici A1 probíhala za občasného deště a tak snad jediným vzrušením byla diskuse o tom, jakou muziku v autě budeme poslouchat. Petr začal s jeho oblíbencem Landou, ale po nějakém čase Karel začal mít připomínky k muzikálnosti písniček, přidal jsem se i já a tak po zbytek cesty už jsme Pavla L. neuslyšeli. Při první krátké zastávce na dálnici A1 zjišťuje Milan, že u jeho bika GT upevněného na střeše Borisova vozu, je zcela prázdné přední kolo. Příčinu se nám zjistit nepodařilo, nicméně tato drobná neshoda u trenérova kola v nás vyvolala lehké pochybnosti, zdali udělal správně vše v rámci příprav na expedici a zdali můžeme jeho další rady a doporučení brát nadále jako cyklistický zákon, přes který nejede vlak.
Další zastávka spojená s lehkou snídaní byla na tradičním odpočívadle u jezera Mondsee. Pokračujeme kolem Salcburgu dál na dálnici A8 do Německa směrem na Rosenheim. Déšť se změnil ve vytrvalý a tak vůbec nezastavujeme. Za volantem mě ještě v Rakousku vystřídal Karel, tak si můžu dát k řízečku i pivečko a hlavně šlofíka a tak cesta přes Německo pro mě rychle uběhla. Před Insbruckem doplním naftu (1 litr za 1,119€), Boris nemusí a pokračujeme dál po dálnici A12 až do Landecku, kde sjedeme z dálnice a po silnici č.180 stoupáme směrem ke švýcarským hranicím, které v obci Martina překročíme bez jakéhokoli kontaktu s celníky. Údolím řeky Inn, jejíž zakalená voda je neklamným znamením, že déšť je momentálně na denním pořádku, vystoupáme až do Suchs (1426 m/nm). Zde odbočíme směrem k Zernez (1472 m/nm) a dál k tunelu, kterým se dostaneme na italskou stranu horského hřebenu. Projíždíme 10 km tunelem (mýtné 10 €), jehož jednosměrný provoz je řízen semafory, a na výjezdu z něj se před námi objeví jezero Lago di Livigno, které je vstupní branou do stejnojmenného údolí. Po projetí mýtnice míjíme skupinku cyklistů - žiletkářů v zelenožlutých dresech Liquigas s technickým doprovodem. Náš trenér Milan dokonce mezi nimi poznává jednoho z účastníků letošní Tour de France - Roman Kreuziger mezi nimi ale nebyl.
Na kraji města zastavujeme u benzínky, kde nevěřícně zíráme na cenu za 1 l nafty v této bezcelní zóně 0,686 €, což v době, kdy u nás stála nafta kolem 27 Kč, bylo nějakých 16,2 Kč za litr.
Doplníme nádrže a Boris zakoupí spálenou žárovku H7 do svého předního světla. Výměna spálené žárovky zpočátku vypadala jako jednoduchá záležitost, ale než se ji podařilo vyjmout, padlo hodně neslušných slov na francouzského výrobce tohoto autíčka. Nakonec ale více Radkovy síly zvítězilo nad vzpouzející se objímkou a my pokračujeme do městečka, kde stavíme na obhlídku tohoto lyžařského střediska. Zakoupíme jen červené víno na večery, přejedeme přes Passo di Fascagno (2291 m/nm) do vedlejšího údolí, kde v městečku Isollacia nacházíme téměř ihned penzion Edelweis, jež bude naší základnou pro následující cyklistické dny. Po ujetí 796 km nás kolem 17 hodiny vítá v penzionu postarší paní domácí a zpočátku drobný později však hustý a poměrně vytrvalý déšť. Ten neustal ani večer a nevzbuzoval přílišné naděje, že následující den vůbec vyjedem na kola. Nicméně večer Milan opraví svoji píchlou duši u předního kola, u vínečka naplánujeme sobotní trasu na Passo Gavia a doufáme, že ráno vyjedeme.
2.Den - sobota 20.6. 2009 Isolaccia - Premadio - Bormio - Uzza - San Antonio - Santa Catarina - Passo Gavia a zpět
| DST 68,8 Km RT 4:46 AVG 14,8 Km/hod MAX 65,8 Km/hod 1630 vm |
|
Ráno je obloha jako vymetená a po pátečním lijáku není ani památky. Přesto ani takhle pěkně začínající den nevyburcoval některé účastníky zájezdu k časnějšímu vstávání a tak Milan alias trenér či Uwe poté, co zkontroloval svoji opravenou duši u svého bajka z pátečního automobilového přesunu, musel nasadit všechny svoje manažerské schopnosti, aby byl dodržen čas odjezdu stanovený předchozí večer. Přes počáteční ranní rozpaky však skutečně v 9:20 nasedáme před penzionem Edelweis na svoje kola a vyrážíme vstříc prvním italským kilometrům.
Už první metry začaly vskutku akčně, neb trenér a jeho stín Petr se vydali přímo v protisměru od penzionu jednosměrkou a nebýt rychlé reakce místního řidiče v nepřehledné pravé zatáčce a zčásti i bleskurychlého manévru našich cyklistických lídrů, mohli někteří z nás skončit po 50 metrech v nemocnici. Vše ale dobře dopadlo a v podstatě to byl snad nejkritičtější okamžik našeho celého cykloputování - no snad ještě den třetí přinesl řadu adrenalinových chvilek, ale o tom až později. Z Isolaccie poměrně frekventovaná silnice klesá až do Bormia, kde na kraji tohoto lyžařského centra před odbočkou na Stelvio na chvíli zastavujeme a fotíme krásné zelené údolí obklopené ze všech stran okolními horami zčásti ještě zasněženými.
Z Bormia odbočíme směrem na Gavii a pak už je to jenom do kopce. Časopisem Cykloturistka avizované počáteční neznatelné stoupání Radek komentuje slovy, která však nejsou ke zveřejnění. Zejména stoupání u městečka Uzza se poměrně slušně zatáhlo a tak dávám nejlehčí převod a spolu s Radkem zápasíme s prvními kopcem.
Čelo našeho pelotonu zmizelo kdesi v dáli a tak i motivace někoho dojet jaksi není. Po projetí San Antoniem krátce zastavujeme u kapličky, která byla loni čerstvě zrekonstruovaná a je od ní krásná vyhlídka do údolí řeky Frodolfo. Dolů z kopce prosviští už několik silničářů i silničářek, na něž je obzvláště hezký pohled a kteří možná mají Gavii už za sebou a tak pokračujeme dál do Santa Catariny, kde je domluvená první pauza. Zastavujeme na parkovišti před pezionem Genzianella, odkud je výhled na dojezd sjezdovky, kde se před lety konaly první hry bez hranic. Doplníme energii z tyčinek, dočepujeme vodu a vyrážíme zdolávat první z cca 900 výškových metrů, které musíme ze Santa Catariny až na Gavii během 13 km zdolat. Objížďka ve městečku některé z nás navede nesprávným směrem, což znamená pár stovek metrů navíc, ale například taky to, že lídra našeho peletonu Petra už během stoupání neuvidím - zvolil totiž optimální průjezd městem a tím získal cenný náskok. Fotím na začátku serpentin našeho trenéra, kterého pak už potkám taky až na sedle.
Stoupání je plynulé, jedu na druhý nejlehčí převod a protože okolní scenérie s vrcholy hrubě nad 3000 m poskytují mnoho příležitostí k fotografování, často zastavuji. Ze začátku se mi i přes tyto zastávky vždycky daří dojet znovu Borise, ale jak sil ubývá, i účastník zájezdu s dračím dresem mi po čase kdesi zmizí a uvidím ho až na sedle. Jeho tajné treninky v okolí Starče s dcerkou zapřaženou do vozíku a především motivace potrénovat tady tak, aby po návratu domů předjel kolegyni Jarunu ve stoupání na Pekelňák, udělaly své. Stal se z něj bezesporu skokan roku v našem malém pelotonu a jeho matné výkony při našich minulých akcích jsou zapomenuty. Radek mi oznamuje, že má problémy s dýcháním a že možná nedojede až nahoru. Domluvíme se na případném prozvonění, pokud by to opravdu vzdal. Občas mě předjede nějaký nabušený Ital na silničním kole, ale to mě nijak nerozhodí. Šlapu dál na nejlehčí převod a často fotím, protože je vskutku co. Modrá obloha je pokryta sem tam nějakým mráčkem - no zkrátka ideální podmínky pro ty nejkýčovitější snímky okolních hor.
Tam kde končí pásmo lesa začínají stoupání, jež jsou často označena 10 % - dle mého názoru to bylo ale víc. Po zdolání několika těchto stoupáků na mě přichází první krize a tak zastávky na focení se prodlužují. Hluboko v serpentinách pod sebou vidím i modrý dres Radka jak bojuje s kopcem a to mi dodalo motivaci na zdolání závěrečných metrů stoupání. Po dojetí k památníku padlých vojáků z první světové války se silnice narovnává, dávám si delší pauzu pro focení a závěrečné metry do sedla Gavia jsou už docela příjemné a znásobené pěkným pocitem při průjezdu sněhovým úvozem u jezera, kterým vede silnice těsně před průsmykem.
Nahoře už jsou všichni zmrzlí, neb teplota 7 stupňů a dlouhé čekání na opozdilce udělalo své. Docela komickým dojmem působí výletní loď zaparkovaná ve sněhu poblíž sedla, kterou sem kdosi dotlačil, aby vozil turisty po blízkém jezeře Gavia. To je však stále beznadějně zamrzlé a tak kapitán parníku musí počkat. Dáváme oběd z vlastních zásob, capuccino v místním bufetu a po dojezdu Radka i společné foto u vrcholové cedule (2652 m).
Před sjezdem zpět dolů na sebe navlečeme veskeré zimní doplňky a po nezbytných instrukcích trenéra ("s kopce to umí každý blbec") se vydáváme dolů. Pustit se to moc nedá, protože je zde poměrně dost motorkářů v protisměru a přes silnici často tečou potůčky vody z tajícího sněhu. Ani tyto ztížené podmínky však některým z nás nezábranily, aby si adrenalin z jízdy s kopce řádně nevychutnal. Petr nevydržel tlak za sebou jedoucího Jardy a přestože skutečnost, že ho někdo předjede u něj vyvolává ty nejčernější pocity a okamžitě nastupuje, dovolil Jardovi riskantní myšku při předjíždění sebe i před ním jedoucího auta. V pořádku se všichni setkáváme v Santa Catarině, zimní doplňky sundáme na krátké zastávce v San Antoniu a celý sjezd rozebereme u piva v zahradní restauraci na starobylém náměstí historického centra Bormia (velký pivo za 4,5 €). Dojíždí sem i skupina Italů s horskými koly, která jela ve stejném čase na Gavii jako my a některé z nás tito nabušenci předjeli. Jeden z nich osobně gratuluje Radkovi k heroickému výkonu a dává s ním společné oslavné foto.
Závěrečný spurt do Isolaccie mohla zkomplikovat drobná anabáze, kdy nás přejížděl černý bavorák. Lehké postrčení zpětným zrcátkem ale Petr ustál, takže závěrečný večerní rozbor etapy při červeném víně se nesl vesměs v samých kladných dojmech. Zejména výkon Karla, který ve snaze zabránit přeskakování jeho nového řetězu jel jen lehce a na půl plynu, byl hodnocen trenérem velmi pozitivně.
3.Den - neděle 21.6. 2009 Isolaccia - Pedenosso - Trabadacia - Torri di Fraele - Lago di S. Giacomo - Passo Alpisella - Lago di Livigno - Valle Pilla- Passo di Val Trela - Valle Petini - Lago di S. Giacomo - Torri di Fraele - Trabadacia - Pedenosso - Isolaccia
| DST - 56,8 kmRT 6:06AVG - 12,1 km/hMAX 64,5 km/hod1940 vm |
|
Tento den byl původně plánován jako odpočinkový, ale nakonec absolvovaná trasa patřila k těm nejnáročnějším, jež jsme v okolí Bormia absolvovali. Naším dnešním hlavním cílem bylo vyjet k jezerům Lago di Cancano a Lago di San Giacomo, objet podél nich a podle času se rozhodneme co dál. Začínáme opět za slunného dne a tak výjezd serpentinami k tunelu Torni di Fraele do 1940 m nabízí překrásné výhledy na celé údolí kolem Bormia a Isolaccie
Jede se mi dnes dobře a přestože často zastavuji na focení, čelo našeno pelotonu, které jako obvykle tvoří Petr, mám stále na dohled.
Po projetí krátkým tunelem, kdy za sebou máme necelých 9 km, zastavujeme u zříceniny bývalé strážní věže. Sluníčko se schovalo za mraky, teplota je kolem 10 stupňů a tak oblékáme zimní doplňky a doplňujeme energii tyčinkami.
Čeká nás krátký šotolinový sjezd ke spodnímu jezeru Lago di Cancano, kde je umístěna přečerpávací vodní elektrárna. Po pravém břehu jezera dojíždíme šotolinovou cestou ke hrázi horního jezera Lago di San Giacomo, zde chvíli mrzneme na studeném větru a sledujeme skupinku rybářů dole pod hrází.
Po levém břehu objíždíme horní jezero a dojíždíme k Passo di Fraela (1952 m/nm). Je tady krásné místo pro italské pikniky, ale vzhledem k teplotě tady kromě nás nikdo není. Prohlédneme si zrekonstruovaný starý kostelík svatého Jana, jehož počátky sahají až do roku 1287. Ve středověku zde bývala i noclehárna pro poutníky a kupce, kteří odváželi do Bavor a Rakouska víno a zpět přinášeli kamenou sůl z Halstatu. Tady se rozhodujeme co dál.
Boris s Radkem se rozhodnou popojet kousek dál údolím Valle di Galio a vrátit se zpět k jezerům. Zbytek zvolíme výjezd údolím Valle Alpisella ke stejnojmennému jezeru do výšky 2285 m/nm a pak sjezd k jezeru Lago di Livigno (1805 m/nm) a pak prý se uvidí. Krátce před zahájením stoupání se potkáváme s pěší turistickou rodinou z Brna, kteří si rozhodli zpestřit návrat od moře tůrami v okolí Bormia. Šotolinová cesta se změní v lesní kamenitou cestu, později v pěšinu a po výjezdu k Lago di Alpisella už vidíme, že i sníh nám bude tento den zpestřovat putování. A nebylo to jenom zpestření, ale pořádný boj se sněhovou záplavou, která zřejmě v tomto údolí zůstala po mnoha lavinách, které sjely z okolních svahů. Ale sil bylo ještě dost, tak situace nevypadala ještě hrozivě.Občerstvíme se z vlastních zásob, znovu nás dojde rodinka z Brna, ale protože je zima pokračujeme sněhem dál.
Po dosažení nejvyššího bodu Valle Alpisella nás čeká krásný adrenalinový sjezd dolů k jezeru Lago di Livigno. Škoda jen že bylo zataženo a zima
Zmrzlí a vyhládlí dojíždíme k jezeru a tak rozhodnutí, zda si dáme něco k jídlu v příjemné restauraci Alpisella na břehu jezera, bylo poměrně rychlé. Zejména trenér velmi kladně kvituje teplo v restauraci a dopřává svým promodralým nohám blaženého pocitu u vyhřátého radiátoru, kterého mu sice kvalitní značkové, ale pouze tříčtvrteční cyklokalhoty Pells v brodění sněhem moc nedopřály.
Po zaplacení jídla, jednoho pivka a capuccina vyrážíme na cestu zpět. Volíme cestu údolím Valle Pila směrem k chatě Alpe Trela. Strmé stoupání lesem zpestří humorná scénka našeho trenéra, který skončil po nějakém problému při přehazování v kotrmelcích ve svahu pod cestou. Naštěstí se nejednalo o žádný hluboký sráz, takže v podstatě bez úhony na zdraví i na technice, můžeme pokračovat dál. Bohužel jsme lehce zakufrovali a místo abychom pokračovali po lesní cestě úbočím svahu, jsme sjeli k řece do údolí. Cesta podél řeky byla po chvíli díky hromadám sněhu zcela nejetelná, takže jsme v podstatě až k osadě Trepalle jenom tlačili.
Zde jsme stáli před rozhodnutím co dál. Nabízela se možnost dojet do osady a pak už po asfaltu do sedla Passo del Foscagno a sjezd do Isolaccie. Druhá možnost byla pokračovat údolím Valle Pila kamzičími stezkami směrem k chatě Alpe Trela. Karel se vydá přes pastviny prozkoumat druhou možnost a zbytek skupinky zvažuje kterou možnost vybrat. Zpočátku to vypadá, že budeme pokračovat po asfaltu, ale nakonec mávající Karel a názor, že je dnes biková etapa a nehodí se jezdit po asflatu, zvítězí a i my pokračujeme za Karlem. V duchu jsem si říkal, že to není správné řešení, ale partu se mi trhat nechtělo. Bikování jsme si ve stoupání k Passo Valle di Trela (2302 m/nm) moc neužili - v podstatě jsme pořád tlačili po pěšince, vyhýbali se produktům vyměšování italských kraviček, překonávali sněhové závěje a vrchol všeho bylo suťové pole těsně před průsmykem.
Ve strmém svahu jsme tlačili kola v drobném kamení, které po došlápnutí ujíždělo pod nohami takovým způsobem, že hrozilo nebezpečí že se i s koly sesuneme ze svahu dolů. Zpočátku tlačím spolu s Milanem, ale ve sněhovém poli mu už nestačím, tak tlačím dál sám a v duchu se proklínám, proč jsem nejel přes Passo del Foscagno. Na dalším sedle Valle Lunga (2335m/nm) se všichni znovu spojíme a přemýšlíme co dál. Je zde pěkný výhled na okolní štíty i údolí Valle di Fraelle, kde vidíme obě jezera, u kterých jsme zhruba před 6 hodinami začínali tůru do Valle Alpisella. Vzhledem k tomu, že sil už nikdo z nás nemá na rozdávání vzdáváme nejistou cestu k chatě Alpe Trela a spouštíme se do údolí k jezerům. Tlačení kol po kamenité pěšině dolů však bylo možná ještě náročnější než když jsme se drápali nahoru.
Nakonec jsme 400 metrový výškový rozdíl zvládli bez úhony a zpět do Isolaccie jsme se vraceli stejnou cestou jako ráno akorát v protisměru. Radek s Borisem už dávno u jezer nebyli a tak pokračujeme k Torni di Fraele, kde s Rudou děláme ještě pár foto, a pak už si jen vychutnáme krásný serpentinový sjezdík do Isolaccie. Do penzionu dojíždíme až v půl sedmé večer a ačkoliv toho máme všichni plné zuby, večerní rozbor této etapy se jako obvykle nadmíru vydařil.
4.Den - Pondělí 22.6. 2009 Isolaccia - Pedenosso - Trabadacia - Pradaccio - Gattonino - Amoga - Lago di Viola - Amoga - San Carlo - Semogo - Isolaccia
| DST - 40 kmRT 3:31AVG - 12,9 km/hMAX 62,6 km/hod1410 vm |
|
Třetí cyklistický den jsme jako cíl naší cesty vybrali Lago di Val Viola, jezero vzdálené zhruba 20 km od Isolaccie v nadmořské výšce 2314 m na pomezí italsko - švýcarských hranic. Začínáme jako den předtím, takže asfaltové stoupání přes Pedenosso do Trabadacie. Zde však odbočíme doleva do Pradaccia, kde začíná výživné šotolinové stoupání do Gattonina (1900 m/nm), které donutilo i ty nejlepší vrchaře z našeho týmu potupně sesednout ze svého bajka.
Po dosažení místa zvaného Gattonino na chvíli zastavujeme a doplňujeme energii. Na mapě umístěné u tohoto rozcestí zjišťujeme, kde jsme včera udělali chybu díky níž jsme nedorazili do chaty Alpe Trela. Pěkně fouká, chvílemi padá i sníh a tak pokračujeme raději dál příjemnou jízdou lesem po šotolině tentokrát však již po vrstevnici.
V místech, kde se les otevírá, se nám naskýtá pěkný výhled na celé údolí Valdidentro s městečky San Carlo, Semogo a Isolaccia. Po přejetí hlavní silnice z Bormia do Livigna pokračujeme už do kopce, zpočátku po asfaltu a později po šotolinové nebo spíše kamenité cestě. Radka, trenéra a mě zastavil hlaďák u chaty Altumeira, zbytek peletonu pokračuje dál ve stoupání k jezeru.
Začíná občas vykukovat sluníčko, tak často v posledních metrech stoupání fotím - a že je zde opravdu co. Proč má jezero ve svém názvu fialovou je mi jasné jakmile se k němu přiblížíme. Kolem dokola jezera na pastvinách roste spousta kytiček s převládajícími fialovými či rudými květy (fialky, azalky, koniklece,…). Přes cestu mi přeběhl i malý svišť, ale než jsem si připravil foťák, tak se někam schoval a z fotky nebylo nic.
Zbytek naší party čekal kousek od turistické útulny Rifugio Viola, kde to zpočátku nevypadalo, že by tam někdo byl, ale opak byl pravdou. Přivítal nás jednak starý větrem a sluncem ošlehaný horal, který vypadal jakoby zde žil od svého narození, ale hlavně báječná vůně svařeného vína. Usadili jsme se velké vytopené místnosti s dlouhými stoly a lavicemi, jejíž stěny byly vyzdobeny naučnými plakáty o zdejší fauně a flóře - no zkrátka pravá horská útulna pro pocestné. Děda nám zpočátku moc nerozumněl, ale po delším domlouvání jazykem, který v sobě spojoval angličtinu, němčinu a ruce jsme si objednali lahvové pivo a svařené víno pro každého. Během pár minut děda donesl lahvové pivo značky Peroni i nerezovou konvici s červeným víkem plnou vonícího rudého svařáku. Vzhledem k tomu, že se venku strhla po chvíli pravá sněhová vánice, tak jsme konvici vynikajícího svařáčku objednali ještě jednou.
Sněžení jak rychle přišlo tak i rychle přestalo a my jsme se po zaplacení vydali zase ven - kupodivu už svítilo sluníčko. Lehce ovínění a v dobré náladě jsme si vychutnali 20 km sjezdík až do Isolaccie.
Tento den byl vskutku pohodový a dal zapomenout na útrapy dne předešlého. Večer jsme začali spřádat plány, kdy vlastně vyrazit na Stelvio. Předpověď počasí na nadcházející dny nebyla zrovna příznivá, což se následujcí den potvrdilo.
5.Den - Úterý 23.6. 2009 Isolaccia - Premadio - Bormio - Bormio 2000 - Bormio - Isolaccia
| DST - 37,4 kmRT 2:54AVG - 13,2 km/hMAX 63,6 km/hod1160 vm |
|
Ráno je zataženo, předpověď počasí nic dobrého neslibuje, tak volíme na tento den krátkou etapu s výjezdem ke sjezdovce Bormio 2000. Boris s Radkem své bajky nechávají odpočívat a vybavení hůlkami pro Nordick walking vyrážejí tento den po nově stavěné sjezdovce na její horní stanici. Cykloputování bylo tento den vcelku nezajímavé. Nejdříve krátce zastavujeme ještě v Isolaccii u místní vodní elektrárny, do níž se voda přivádí z jezer jež jsme navštívili předevčírem. Historická budova této elektrárny je zajímavá a připomíná spíš muzeum, než objekt s vodními turbínami.
Sjedeme z Isolaccie k biathlonovému stadionu u Pedenosa, odkud chvíli pokračujeme po cyklostezce, ale nakonec stejně skončíme na hlavní silnici do Bormia. Po projetí městem nás čeká už jen nudný výjezd asfaltovými serpentinami ukrytými v lese do výšky 1952 m/nm ke stanici lanovky na sjezdovce Bormio 2000.
Nahoře nebylo ani živáčka, veškeré bufety byly uzavřeny a tak po tyčinkové pauze sjíždíme zpět do Bormia.
Ke všemu začíná během sjezdu i drobně pršet a tak co nejrychleji hledáme ve městě nějakou hospůdku pro občerstvení a ohřátí se. Zakotvíme v útulné Ristorante La Botte, kde jsme v tento odpolední čas jedinými hosty. Dáváme si lahvový Paulaner za 3€ a capuccino za 2€, venku stále drobně prší, ale rozhodneme se pro dojezd do penzionu Edelweiss.
Ve zbytku dne se vyráží na cenově vyhodné nákupy tulamorky a kosmetiky do Livigna, které však jak se při zpáteční cestě do Česka ukázalo až tak výhodnými nebyly…Večerní brífink je o jediném - vyrazit zítra či ještě odložit výjezd na Stelvio na den poslední. Předpověď není z nejlepších, ale volíme první možnost. Petr, Karel a trenér dokonce zvažují výzvu v podobě vyjetí na tento průsmyk z obou stran.
6.Den - Středa 24.6. 2009 Isolaccia - Bormio - Stelvio - Bormio - Isolaccia
| DST - 53,7 kmRT 4:15AVG - 13,0 km/hMAX 76,9 km/hod1710 vm |
|
Lídři našeho malého peletonu skutečně vstávají dříve a kolem 7 hodiny vyrážejí směr průsmyk Stelvio se záměrem jeho zdolání z obou stran. My ostatní vyrážíme až v 9 hodin. Počasí je vcelku příznivé - zataženo, 14 stupňů, ale hlavně neprší. Na odbočce ke Stelviu v první ze 40 serpentin či italských tornati odložíme zimní doplňky a začínáme dvacetikilometrové stoupání do průsmyku.
Stelvio jsem již jel v roce 1993 z druhé strany od Trafoi a tak vím do čeho jdu a ve snaze nepřepálit začátek volím tempo úměrné 50 letům a 93 kg živé váhy. Jarda s Rudolfem zmizeli hned za první serpentinou a nasadili takové tempo, že je znovu uvidím až nahoře. Jedu spolu s Radkem a Borisem a často zastavuji pro focení.
Trenérova rada, že kdo sesedne v kopci z kola jakoby na něj ani nevyjel, mi k srdci zkrátka moc nepřirostla. Zpočátku se mi jede docela hezky, střídám se už jen s Radkem, neboť Boris ve snaze dostihnout Jardy s Rudolfem nasadil k trháku a pomalu nám mizel v serpentinách před námi. Bylo na něm vidět, že jeho vrchařská forma vrcholí. Po 50 minutách šlapání vjíždíme do prvního ze série 8 tunelů. V tunelech je téměř úplná tma, jen občas prorážejí paprsky světla přes boční otvory vysekané ve skále. Adrenalinovým zážitkem je zejména setkávání se s protijedoucími motorkáři. Hluk motorů jejich strojů je prostorem tunelu silně umocňován a tak trochu vyvolává pocit určitého nebezpečí.
Ale v Itálii je cyklista váženým účastníkem silničního provozu a podobné věci jako zažíváme coby cyklisté na našich silnicích jsou zde vzácnou výjimkou. Po projetí posledního z tunelů se před námi otevírá příkrá stráň se zařezanými serpentinami.
Z této strany průsmyku ten pohled není tak úchvatný a serpentin není tolik jako ze strany od Trafoi, nicméně pro slabší povahy může být značně deprimující. Ale slabší povahy ani nenapadne se do takovýchto kopců drápat a tak vlastně ani o nic nejde. Před tím než vjedeme do serpentin se kopec zatáhl na 14% a začínám cítit první krizi. Stoupání se ale po chvíli narovnává a v místě, kde říčka Stelvio tvoří pěkné peřeje a napájí malou elektrárničku, dávám první dnešní tyčinkovou svačinku a fotím.
Za chvíli kolem projíždí nabušenec na kolečkových běžkách, který mi svým vzezřením připomíná Pietra Pillera Cottrera (později jsem navštívil jeho internetové stránky a vzhledem k tomu, že jeho trénink v červnu probíhal právě na Stelviu, tak si myslím, že to byl skutečně on). Beru to jako výzvu a hned za ním vyrážím ve snaze ho dojet. Ale po chvíli tento marný boj s jeho neskutečně rychlým pohybem vpřed vzdávám a jedu si svým tempem dál nahoru serpentinami.
Po zdolání serpentin se kopec trochu narovnává a po projetí úzkým místem mezi skálami se přede mnou otevírá další široké údolí. Horší však je, že začíná poměrně silně foukat a jak jinak než proti. A tak příchod druhé krize na sebe nenechal dlouho čekat. Plazím se jak šnek, kousek přede mnou Radek a už nemám ani morál abych jej dojel. Zastavuji u památníku vystavěném na památku obětí 1.světové války, kdy se v těchto místech táhla frontová liniie rakousko-uherské proti italské armádě. Je zde i malý kostelík, který dal vystavět arcikníže Ranieri v roce 1830 bezprostředně poté co byla v roce 1827 dokončena silnice přes průsmyk Stelvio, jíž dal vystavět rakouský císař František II.
V širokém údolí protahuje čím dál víc, ale zasněžený průsmyk je už na dohled a tak v sobě sbírám poslední zbytky fyzických i morálních sil na zdolání posledních 12 serpentin. Provoz podstatně houstne, nahoru směřují kromě cyklistů a motorkářů i skupinky angličanů s překrásnými veterány na čtyřech kolech stejně jako partička snobů s červenými Ferrari.
Za zhruba 4 hodiny od výjezdu z Issolacie, po překonání 1500 metrů převýšení, přijíždím pod ceduli s označením nejvyššího bodu PASSO dello STELVIO CIMA COPPI m. 2760. Hned se rozhlížím, kde jsou ostatní, ale to už na mě mává Radek z terasy pizzerie. Kupodivu je s ním i Karel a tak si ze začátku myslím, že jsem pěkný béčko, když někteří vyjeli na Stelvio z obou stran a já s vypětím sil pouze z jedné. Z tohoto omylu mě však Karel hned vyvádí. Odvážnou ranní výzvu opustili po dojezdu k Umbraill pass z důvodu velké zimy. V časném dopoledni zde bylo pouze 4 stupně Celsia, takže není divu, že naši nejlepší vrchaři na odbočku těsně pod Stelviem přijeli celí zmrzlí a myšlenku na objezd průsmyku pustili k vodě.
Ruda neměl stoupání na průsmyk ještě dost a jeho gradující vrchařská forma potřebovala dalšího zúročení. Proto po delším přemlouvání přesvědčil Petra k výjezdu z průsmyku ještě výš k hotelu Ortlerhaus do výšky 3028 m. Po šotolinovém prudkém výšlapu se dostali s kolem do takové nadmořské výšky, jež se v Evropě snad nikde jinde po silnici dosáhnout nedá.
Já jsem si vyšlápl pěšky spolu s Borisem na vyhlídku Garibaldi, odkud je překrásný výhled na obě strany průsmyku.
Příjemné pocity po zdolání Stelvia umocníme na zdejším stupni vítězů s vypůjčeným pohárem ze sousedního prodejního stánku a mnoha fotografiemi pro zvěčnění tohoto významného okamžiku v našem cyklistickém životě.
Vydanou energii ve stoupání obnovíme v místní pizzerii. Obejdeme snad všechny krámky, které se v těsné blízkosti passa nacházejí. Nejvíc ale obdivujeme zaparkované anglické veterány značky Frazer Nash, jejichž majitele toto autíčko, vyráběné těsně po druhé světové válce, vyvezlo až do takovýchto výšin . Nebyly to žádné repliky a to, že se tito stříbrní krasavci dostali až nahoru na sedlo, je stejně úctyhodný výkon jako náš cyklovýšlap.
Na sedle je poměrně chladno, sluníčko nemíní vykouknout zpoza mraků a tak na sebe navlékáme všechny zimní doplňky a vyrážíme na sjezd dolů stejnou trasou jako jsme stoupali.
Za 20 minut jsme všichni v pořádku dole na křižovatce před Bormiem, kupodivu tady i svítí sluníčko. Po dojezdu do penzionu se zkulturníme a protože je venku opravdu krásně, vyrážíme pěšky do restaurace Blue note završit dnešní povedený den i dobrým jídlem. Pizza byla vynikající a i víno nám na zahrádce pod obrovitým slunečníkem chutnalo.
Hlavní cíl našeho pobytu v okolí Bormia jsme splnili a tak večer jsme u červeného vína protáhli trochu déle než v předchozích dnech. Plán na den příští byl jasný - projet údolí Zebrů.
7.Den - Čtvrtek 25.6. 2009 Isolaccia - Bormio - Uzza - San Antonio - San Gottardo - Val Zebrů - Plazzola - San Nicolo - Bormio - Isolaccia
| DST - 50,4 kmRT 4:08AVG - 13,3 km/hMAX 65,4 km/hod1320 vm |
|
Ráno se na nás kupodivu usmívá sluníčko a i teplota je trochu vyšší než ve dnech minulých. K údolí Zebru se vydáváme po frekventované silnici přes Bormio, Uzzu a San Antonio.Tady odbočíme doleva a po dojezdu do San Gottardo vede dál už jenom strmým stoupáním polní cesta.
Je krásně a teplo, ve stoupání se nám otvírají krásné výhledy na údolí, kterým jsme stoupali od Bormia.
Po dojetí k řece Zebrů, jež protéká stejnojmenným údolím se od nás oddělí kvůli bolavému kolenu Radek a volí kratší trasu. Zbytek pokračujeme stále příjemným stoupáním kolem řeky, jež místy vytvořila při jarním tání mohutné nánosy štěrku a písku.
První zastávku si dáváme u srubu La Baita di Fuori, kde se svlažíme chladnou vodou v dřevěném korýtku, doplníme vodu a pokračujeme dál.
Závěrečné stoupání k Baita del Pastore se znatelně zatáhlo, ke konci kamenité cesty sesedám a už jen tlačím. Dosažená nadmořská výška je zde 2166 m. Obědváme z vlastních zásob, protože zdejší útulna je zavřená. Prohlédneme si malou betonovou hráz jež zadržuje vody na jaře - teď tudy teče jen malý potůček.Ve stráni objevíme i pasoucího se statného kozoroha. Ten jak nás ale zmerčí odbíhá kamenitým korytem pryč.
Už se pomalu chystáme na sjezd dolů, ale náhle přichází mrak a z něj se spustil prudký deštík, tak honem zabíháme i s koly do blízkého seníku či ovčína. Déšť sice po chvíli ustal, ale pohled na ocelově šedou oblohu směrem dolů do údolí napovídá, že dnes asi zmokneme víckrát. Což se při sjezdu dolů potvrdilo - krátkých přeháněk nás chytlo několik.
Jednu takovou deštivou chvilku strávíme v útulném srubu La Baita di Fuori, u něhož jsme se občerstvovali cestou nahoru. Příjemně vytopená místnost či vlastně bar, vůně dřeva a zdejších likérů nám zpříjemnilo čekání na to až déšť ustane. Velmi ochotný a usmívající se majitel srubu a barman v jedné osobě nás pohostí likérem z horských bylin a capuccinem.Boris se nechá vyfotit jak si přiťukává se Samem Hawkinsem, vyobrazeným na originále obrazu zřejmě zdejšího malíře. Všeobecně dobrá nálada umocněná příjemným prostředím a vynikajícím likérem způsobí, že se nám ani poté co déšť ustal odtud nechce. Ale co naplat musíme dolů.
Sjezd po rozmoklé šotolinové cestě nám ještě zkomplikují děti jakéhosi školního výletu, které se trousily s batůžky na zádech dolů do údolí. A že jich bylo - snad ze všech škol z Bormia a okolí. Po dojezdu do San Nicola se na náměstíčku u místní kašny trochu zkulturníme a zbývající poslední kilometry našeho putování už tvoří jen dojezd přes Bormio, s krátkým občerstvením v pizzerii na historickém náměstí, do Isolaccie.
8.Den - pátek 26.6. 2009 Isolaccia - Třebíč Automobilový přesun 720 km
Balení, úklid, naložení kol - to vše proběhlo hladce. Jediný problém, který vyvstal, byla nefunkční televize v našem pokoji. Paní domácí však akceptovala vysvětlení, že se tak stalo bez našeho přičinění a tak vyrážíme kolem půl deváté na cestu domů.
Volíme cestu směrem na Stelvio s tím, že rozhodnutí zda pojedeme přes Passo Stelvio anebo přes Umbraill pass a pak dál přes kousek Švýcarska necháme až na přestávku na rozcestí těsně před oběma průsmyky. Je krásné počasí, tak se po výjezdu chvíli kocháme na křižovatce a volíme cestu přes Umbraill pass s krátkým průjezdem Švýcarskem.
Tato volba se později ukázala jako méně šťastná. Tak nějak jsme zapomněli na varování našeho kamaráda Martina, že italští celníci jsou na švýcarsko italských hranicích přísní a často kontrolují, zda někdo nepřiváží do zemí evropské unie zboží nepovoleného obsahu i objemu. Jsou si vědomi, že blízkost bezcelní zóny v Livignu svádí mnohé návštěvníky k nákupu zejména levného alkoholu a kosmetiky. I my jsme měli téměř každý jednu lahvinku tulamorky nad povolený limit jednoho litru silnějšího alkoholu, ale nikdo z nás nepředpokládal že tento drobný prohřešek vyvolá u italských celníků takovou reakci. Po odstavení obou našich aut následovalo zpovídání co všechno vezeme s upozorněním, že pokud máme něco nad limit, tak nám to bude odebráno. To, že jsme nepřiznali lahvinku navíc se nám stalo osudným. Mladý snaživý celník zřejmě v touze získání další frčky tak důkladně prohlédl naše auta včetně zavazadel, že nemohl nenajít v příruční ledničce lahve tulamorky nad povolený limit. V podstatě jsme se je ani při nakládání aut před odjezdem nesnažili nijak fikaně uschovat, protože nikoho z nás ani nenapadlo, že se odehraje taková celní kontrola jako v dobách nejtěžší železné opony. Vítězný výraz obličeje celníka poté co objevil nadlimitní alkohol by se dal přirovnat k radosti Enrica Fermiho, když rozjel první řízenou řetězovou reakci. Následné dohadování s náčelníkem stanice a sepisování různých protokolů nás stálo dvě hodiny promarněného času a zaplacení cla za nadlimitní dovozy zboží do země EU. Takže veškerá výhodnost nákupu v Livignu byla ta tam a konečná cena tulamorky byla stejná jako v Česku. Tato anabáze s celníky byla snad jedinou kaňkou na jinak všemi účastníky zájezdu vysoce kladně hodnocené akci. Dojezd domů ještě drobně zkomplikovala průtrž mračen s bouřkou, kterou jsme museli projet v okolí Nové Bystřice s následným zakufrováním vinou údajné chyby v mapě navigace TomTom. Po noční vyhlídkové jízdě v prudkém lijáku přes půlku České Kanady jsme ještě navštívili zaplavený Kunžak, kde hasiči s místními obyvateli sváděli nerovný boj s vodním živlem. Celkem jsme v okolí Bormia najezdili během 6 dní asi 330km při zdolání 9170 výškových metrů.
|