Makedonie 2.6. – 12.6.2012
Ubytování: kemping u Mavrovského jezera, apartmány v Ljubaništa u Ohridského jezera a kemping u Prešpanského jezera
Doprava a strava: Kudrna s polopenzí
Cena: 12140,-
Účastníci: Petr, Boris, Jirka, Radek, Karel, Jarda, Ivan, Franta
sobota 2.6. Transport Třebíč – srbský Niš
Rok se s rokem sešel a původní záměr letos navštívit Švýcarsko vzal za své. Náš v jedné osobě organizační a sportovní vedoucí našeho cyklokroužku Petr podivnými zákulisními machinacemi a protřelým lobbingem u jednotlivých účastníků zájezdu nakonec dosáhl toho, že směřujeme opět na Balkán. Tentokrát se naším cílem stala Makedonie, nebo taky balkánský západ jak ji nazýval kudrnovský rodokaps. Samotnému odjezdu předcházela tentokrát i „technická přejímka“ kol a kontrola natrénovaných kilometrů, která se uskutečnila pár dni předem v naší oblíbené hospůdce na Kovárně ve Slavicích. Chtěli jsme tímto opatřením jednak snížit počet defektů a taky nachodit méně kilometrů ve strmých kopcích Makedonie a spíše je opravdu vyšlapat. První cíl se podařilo naplnit téměř beze zbytku a píchnutých duší a proražených pláštů bylo minimum. Uwe alias Milan, ale hlavně náš expert na techniku a servis byl zkrátka s kvalitou nových plášťů a rezervních duší spokojen. Horší už to bylo s natrénovanými kilometry. Původně stanovený limit pro účast v expedici na 1000 najetých kilometrů musel být operativně snížen, neboť tento splňoval jen Petr. Možná se k této hranici blížil ještě Boris, ale co se za jeho tajuplnými a neustále se opakujícími slovy „Mám málo“ skrývá, ví však jen on. Zejména Ivanových 40 km evidentně Milana neuspokojovalo. Nicméně všichni v původně plánované sestavě jsme v sobotu kolem 6:30 dorazili ke Karlovi a po příjezdu našeho osvědčeného kudrnovského řidiče a kuchaře Karla v jedné osobě jsme naložili kola i sebe a vyrazili směr Moravský Krumlov, kde jsme přibrali ještě Jiřího. Ještě jsme krátce zastavili na výjezdu z Třebíče, aby Radkovi mohla být doručena zapomenutá paměťová karta do jeho digitálního foťáku, která jako naschvál zůstala doma zasunuta v TV. Vzhledem k velké vzdálenosti k Makedonskému Gostivaru (cca 1300 km), jsme přejezd rozdělili na dvě části. Náš plán byl v sobotu dojet do srbského Niše, přenocovat v hostelu a v neděli pokračovat do výchozího bodu našeho cykloputování. Tento záměr se nám díky Karlově plynulé jízdě po nekonečné srbské dálnici podařilo v podstatě naplnit. Pouze jsme přijeli k hostelu Niš až po 22:00 a původně plánovaná večeře se již v hostelu neuskutečnila, protože to kuchař už zapíchl. Majitel hostelu nám však domluvil večeři v centru města v hospě u svého známého. A nakonec se ukázalo, že to byla změna k lepšímu. Vynikající jídlo v podobě grilované směsi různých vepřových a kuřecích mas přetékalo z velkých mís a zeleninový salát doplněný velice chutným sýrem zkrátka neměl chybu. I místní pivo Skopsko, kterému jsme zůstali věrni po celou dobu pobytu, bylo dobré. Kolem půlnoci jsme se odvalili s plnými břichy z hospody a vydali se na krátkou noční prohlídku Niše. Toto druhé největší město Srbska v nás zanechalo díky večerní procházce veskrze pozitivní dojem. Žádný mrtvolný klid v centru, tak jak ho známe z večerních hodin v našem domově, ale živoucí město skoro až připomínající svým tepem brazilské Rio v době konání festivalu. Zaplněné zahradní restaurace lidmi, spousta korzujících mladých ulicemi kolem centra, sem tam různé hudební produkce a vyšňořené mladé a krásné Nišanky v minisukních jakoby soutěžily, která se ponese na vyšších podpatcích.
1.den neděle 3.6. Vrapčiště - Mavrovské jezero
| DST 59,3 Km AVG 10,4 Km/hod 1830 vm RT 6:05 |
|
Po snídani v hostelu Niš jsme krátce navštívili nedalekou velkou tržnici, kde se dalo nakoupit vše možné. Hlavně se ale stoly prohýbaly pod spoustou ovoce a zeleniny, jež zdejší trhovci zejména nabízeli.
Na srbsko makedonských hranicích nás čekalo drobné zdržení, protože srbský celník považoval za nutné zadokumentovat naše kola do pasu Karla, aby při návratu zpět mohl zkontrolovat, zdali jsme je někde výhodně neprodali. Jinak ale vjezd do Makedonie byl bez problémů, stejně jako i výměna eur za makedonské dináry hned na hranicích (kurz byl 62 dináru za 1 euro). Po dojezdu do turecké osady Vrapčiště (585 m) jsme začali vyhledávat vhodné místo k zastavení, vyložení kol a startu do první etapy. Toto vyhledávání nám trvalo trochu déle, což se zejména Petrovi příliš nezamlouvalo, protože jsme vystoupali v mikrobusu několik desítek výškových metrů, které by si při dřívějším zastavení už mohl vyšlápnout v sedle kola. Přirovnávaje nás k německým bikerům, které jsme na našich cestách několikrát viděli vyvézt se na kopec autem a pak jen sjezd na kole dolů, nakonec přece jenom dosáhl toho, že Karel u malé fabričky konečně zastavil. Za úmorného 30 stupňového vedra vykládáme kola a vydáváme se po asfaltu serpentinami do plynulého stoupání.
Po několika vystoupaných stovkách metrů máme údolí s městem Gostivar jako na dlani. Při pohledu dolů jednolitou červeň střech města jen občas narušují vystupující štíhlé bílé mešity.
Po vystoupání do cca 1300 m pokračujeme už po šotolinové cestě, která se vine úbočím pohoří Šar Planina. Jedeme v podstatě stále po vrstevnici z velké části lesem a jen občas se nám otevírají krásné výhledy na údolí Gostivaru.
Vcelku nudná etapa nabyla na dramatičnosti až ve chvíli, kdy jsme dojeli k hluboce zaříznutému údolí, jímž protéká Dujska řeka a bylo jasné, že celé toto údolí budeme muset objet. Na jedné z křižovatek polních cest jsme díky mému nepozornému sledování navigace špatně odbočili a zápletka byla na světě. Až mnohem později jsem si uvědomil, že nás Ruda od Kudrnů na toto místo upozorňoval ať správně odbočíme směrem na Brezovec a ne na Toljane neb jinak skončíme ve strži s koly na zádech. A přesně to se stalo. Situace byla o to zajímavější, že se blížil večer. Po několika neúspěšných pokusech, které končily na kamzičí pěšince v lese, jsme konečně našli tu správnou pěšinu, která byla v souladu s navigací i mapou. Nicméně se již rychle smrákalo a bylo evidentní, že touto sice správnou cestičkou budeme úbočím kolem údolí pokračovat lesem v hluboké tmě. Další možnou variantou bylo bivakovat přes noc v lese a pokračovat dál ráno za světla anebo se vrátit cca 20 km a sjet dolů do Gostivarského údolí a pokračovat k Mavrovskému jezeru po silnici. V názorech jsme vůbec nebyli jednotni, Ivan se docela vážně připravoval k bivakování, ale nakonec díky tomu, že jsme skoro všichni měli světla nebo čelovky, zvítězila varianta pokračoval dál po pěšině v objezdu údolí. Kola jsme už jenom tlačili, občas se ze tmy ozývalo hlasité zaklení, když někdo uklouzl po kamenu či se napíchl na nějakou větev. Po půlhodině jsme se k údivu všech dostali z pěšiny na polní cestu, která dokonce umožňovala za svitu měsíce a našich lampiček i opatrnou jízdu. Nakonec jsme dorazili i do Brezovce, kde opět začal i asfalt a tím náš rychlejší posun k cíli, jímž byl kemp Delfini u Mavrovského jezera. Čekalo nás ještě jedno stoupání do sedla nad jezerem a pak už jen 8 km silnice vinoucí se kolem jezera do kempu, který bez problémů v 22:30 nacházíme. Karel nás už netrpělivě vyhlížel s připravenou večeří na kterou se po postavení stanů s radostí vrháme. Žádný večerní rozbor se vzhledem k vyčerpanosti nekoná dokonce i plánování další etapy necháváme na ráno
2.den pondělí 4.6. Mavrovské jezero - Golem Korab - Mavrovské jezero
| DST 56,9 Km AVG 12,3 Km/hod 1270 vm RT 4:49 |
|
Ráno bylo u jezera Mavrovo jako vymalované. Jasná obloha bez mráčku a bezvětří. Bylo sice po ránu chladněji, ale to se vzhledem k nadmořské výšce 1220 m dalo čekat. Tento den máme podle itineráře naplánovánu etapu v západní části Mavrovského národního parku, který byl založen v roce 1949 a je se svou rozlohou 73 088 ha nejrozsáhlejším přírodním parkem v zemi. Úbočím pohoří Nišpurska planina bychom měli objet údolí řeky Radika a po proudu této řeky se pak vrátit zpět k jezeru. Útrapy předešlého dne byly zapomenuty, jen Ivan avizoval obnovené zdravotní problémy a že raději zvolí pelíškový den. Takže po snídani vyrážíme po stejné silnici kolem jezera, po které jsme den předtím přihasili do kempu. Ve vesnici Mavrovi Anovi odbočíme doleva a začínáme stoupat nad jezero. Bloudění nám tento den nehrozí, neboť z velké části jedeme po značené MTB trase č.2.
Cesta je zpočátku asfaltová a vede rozsáhlým bukovým a kaštanovým lesem. Často se nám však otevírají výhledy na zasněžený vrchol nejvyšší hory Makedonie Golem Korab (2753 m). Zhruba po 10 km a vystoupání do 1400 m pod horu Kruša sjíždíme stále po asfaltu dolů do osady Vrben. Místní bufet v hliníkové boudě má zavřeno a tak pokračujeme dál. Asfalt se změnil v šotolinu a začínáme opět stoupat až do nejvyššího bodu dne 1575 m pod horou Vrbenske Brdo. Vzhledem k tomu, že po trase nebude žádná hospa ani bufet tak uprostřed lesa dáváme oběd z vlastních zásob.
Pokračujeme za docela pěkného vedra dál lesem směrem k pastevecké osadě Brodec, kam po ztrátě 100 výškových metrů přijíždíme. Ve vesničce panuje pravý polední klid a náves je liduprázdná. Jen starý pastevec koní nás gesty a slovy zastavuje, z nichž pochopíme, že musí uklidnit svoje koníky na pastvě, abychom mu je nevyplašili. Ve studánce s mrtvou a živou vodou doplníme bidony, svlažíme upocené hlavy a opouštíme Brodec.
Pokračujeme znovu do kopce protilehlým úbočím hlubokého údolí, kterým jsme přijeli do vesničky. Za úmorného vedra vystoupáme do bezejmenného sedýlka a pak už jen sjezd do údolí řeky Radika. Průzračná voda v řece přímo láká ke koupání, ale neroztáté zbytky masy sněhu, které tvoří jakýsi příkrov nad říčkou dávají jasnou zprávu jak bude voda asi teplá. Jiří ale neodolal a v mžiku se rochní v zurčící vodě mezi obrovskými zlatohnědými balvany.
Jsme v místě, kde se naše šotolinová cesta napojila na jakousi hlavnější šotolinovou cestu, kterou by se dalo dojet proti proudu řeky do Kosova. My ale pokračujeme opačným směrem z kopce dolů podél řeky Radika. Prudký proud vody si zde razí cestu mezi obrovskými zlatohnědými a do modra zbarvenými balvany a je opravdu na co se koukat. Jirka to při jedné kochačce asi přehnal a nevěnoval se tolik řízení bika a už se válí i s kolem v prachu cesty. Odnesl to drobnými odřeninami, ale létající nezničitelný bike Marin byl jako obvykle nedotčen tímto pádem. Jen zašedlý popraskaný displej cyklocomputeru Sigma jasně potvrzoval, že už toho moc nezměří. A ke vší smůle to byl nový narozeninový dárek od manželky. Zhruba po 15 km končíme v 930 m tento příjemný šotolinový sjezdík u soutoku Radiky s Mavrovskou řekou. Pak už nás čeká jen asfalt a výšlap do kopce k jezeru.
Ivan strávil s řidičem Karlem příjemný den v kempu u jezera. Pochvaloval si zejména pstruha, kterého mu vylovila z akvária a následně připravila kuchařka z motelu ležícího hned vedle našich stanů. Večer promýšlíme další etapy, ale vzhledem k tomu, že předpověď hlásí na následující den deštivo, necháváme rozhodnutí až na ráno. V motelu se mezitím hosté včetně obsluhujícího personálu ten večer pěkně zlomili. Dokonce i dvojička polských pašeráků drog mi nabízela výhodnou koupi tohoto dopingu. Bujará nálada v motelu se stala osudnou zejména všem pstruhům z akvária, u něhož zřejmě nějaký opilec vypnul vzduchování a do rána 18 krásných ryb plavalo břichy vzhůru.
3.den úterý 5.6. Kolem Mavrovského jezera
| DST 31,4 Km RT 1:51 hod AVG 17,6 Km/hod 419 vm |
|
Přes noc trochu sprchlo a ráno je stále zataženo a občas drobně zaprší.Pošmourné ráno ještě zvýraznili leklí pstruzi v motelovém akváriu.Měníme program a u jezera zůstaneme o den déle. Přejezd jižní části národního parku Mavrovo do Lazaropole a Debaru tak odkládáme na další den. Vzhledem k počasí volíme dnes jen objezd jezera po asfaltové silnici. Jezero zaujímá plochu 1370 ha a je přibližně 13 km dlouhé a 3 km široké. V nejhlubším místě se dá potopit až do 50 m. V roce 1953 zde byla vystavěna 53 m vysoká přehradní hráz zadržující vody Mavrovské řeky a řeky Radika. Vyrážíme až kolem poledne, kdy aspoň trochu ustanou srážky. Ale ne všichni. Ivan doléčuje bolístky z předvčerejška a k velkému údivu všech dokonce Petr zůstává ve stanu. Boris odborným ošaháním Petrova čela potvrzuje zvýšenou teplotu snad i horečku. Možná byla choroba způsobena vypjatou hádkou ohledně muzikálních kvalit písní Tomáše Kluse, která se odehrála den předtím mezi Petrem a Karlem. Je to významný okamžik, neboť je to snad poprvé za celou éru našeho ježdění, kdy Petr vynechal. Jezero objíždíme proti směru hodinových ručiček a nejdříve navštívíme stejnojmennou vesnici Mavrovo. Vesnice je v zimě i lyžařským centrem, neboť zde končí několik sjezdovek, které začínají pod horou Carevec (1705 m) a výjezd na ni nás čeká následující den. Pod vesnicí těsně u břehu jezera stojí polorozbořený kostelík, který zde nechali stát i poté co byla vystavěna přehradní hráz a voda jej zaplavila. Místo zaplaveného kostelíka si místní vybudovali o trochu výše nový pravoslavný chrám.
Trasa kolem jezera se vine víceméně po vrstevnici a kromě výhledů na vodní plochu jezera nenabízí nim moc zajímavého. Projíždíme vesničkami Nikiforovo a Leunovo, kde panuje pravý odpolední klid. Ze silnice odbočuje i několik MTB tras, ale vzhledem k zatažené obloze a hrozbě deště pokračujeme stále dál po silnici. Překonáme jediné mírné stoupání na celé trase kolem jezera a napojíme se na hlavní silnici z Gostivaru do Mavrova. Přejedeme sedlo, které jsme za tmy překonávali hned první den a pak už jen 8 km dojezd do našeho tábořiště.
Po příjezdu zjišťujeme, že akvárko v motelu už je zase plné nových pstruhů, které kdesi majitel nakoupil a dovezl sem. Ochotná kuchařka mi jednoho z nich vyloví a v podvečer i ugriluje. Podle intetnetové předpovědi slibuje příští den slunečné počasí takže předběžně naplánujeme cyklopřejezd do Debaru.
4.den středa 6.6. Mavrovské jezero - Lazaropole - Debar
| DST 62,8 Km RT 5:10 AVG 12,6 Km/hod 1627 vm |
|
Předpověď počasí skutečně nelhala. Sluneční paprsky se zlatavě odrážely na hladině Mavrovského jezera a blankytné nebe bylo bez jediného mráčku. Kopec Carevec (1705 m), který v úvodu etapy musíme překonat, je velmi jasně vidět i se svým vysílačem a sjezdovkami. Hned od rána bylo i pěkně teplo, takže již po chvíli vysušené stany můžeme sbalit. Vydatně posnídáme, s Karlem domluvíme, kde si dáme v Debaru sraz a vyrážíme po stejné silnici, po níž jsme den předtím objížděli jezero. Po pár kilometrech odbočíme z hlavní silnice doprava a začínáme stoupat serpentinami k vrcholu Carevec. Cesta vede zpočátku lesem, takže jsme uchráněni ostrých slunečních paprsků, ale zhruba v 1500 m les končí a zbývající serpentiny zdoláváme už v otevřené krajině. Místy se otvírají krásné výhledy na Mavrovské jezero.
Závěrečné metry stoupání vedou stále po silnici na níž jsou před vrcholem růžovou barvou nástříkány i motivační nápisy, tak jak je známe z Gira nebo Tour. Nevedla tudy ale žádná etapa známého cyklozávodu, to jen Petr vybaven sprejem a dostatečným náskokem před ostatními nastříkal na asfalt „Go, go Boris“, aby povoleným dopingem pomohl některým z nás v závěrečném vrcholovém spurtu. Ivan zatoužil po společném fotu s vycházející politickou hvězdou zatím jen okresního formátu, a se slovy „pane starosto můžeme se spolu vyfotit?“ se vmžiku s Borisem nechává v ležící poloze zvěčnit na asfaltu u růžových nápisů. Na rozcestí dáváme tyčinkovou pauzu, vrcholové foto a chvíli se kocháme kvetoucími zelenými planinami kolem. Asfaltka pokračuje dál směrem do Galičniku, ale my odbočíme doleva na šotolinu, po níž bychom měli dojet až do Lazaropole.
Přejezd širými planinami mavrovského národního parku po lepší či horší, ale stále jetelné polní cestě nakonec tvořilo téměř 30 km zvlněné krajiny připomínající mongolské stepi. V nejvyšším bodě etapy překonáváme nadmořskou výšku bezmála 1900 m a tak není až tak překvapivé, že se kolem cesty rozprostírají zbytky sněhových závějí. Kolem nich však září fialová barva stovek kvetoucích krokusů, nedočkavě se deroucích na světlo i skrze tající sněhovou přikrývku.
Cestou jsme potkali dvě pastevecké osady, jedno vozidlo Jeep Cherokee s dvěma místními pány a to bylo vše. Chlapi z Jeepu se s námi dali i na chvíli do řeči a poté co zjistili, že jsme z Česka, tak jeden z nich nám povídal i o svém synovi, zřejmě velmi talentovaném fotbalistovi, který se snažil uchytit v prvoligovém Liberci, ale nakonec z toho nějak sešlo.
Zhruba po 30 kilometrech jsme začali klesat, vjeli jsme po lehce rozbahněné cestě do lesa a poté co jsme se z něj vynořili, objevila se před námi konečně civilizace. Bylo to městečko Lazaropole do kterého jsme měli podle dnešního itineráře i dojet. Lazaropole je jednou z nejvýše položených osad v Makedonii. Leží ve výšce 1350 metrů na náhorní plošině pohoří Bistra. Městečko je liduprázdné, jen před hotelem Kalin posedává na židličce jakýsi štamgast středního věku. Zastavíme a po zjištění, že barman z hotelu nám může nabídnout i lahvové pivo, tak dáváme u stolků před hotelem pauzičku na občerstvení a trochu jídla z vlastních zásob. Štamgast se s námi dá hned plynulou angličtinou do řeči a tak se dovídáme, že v městečku v podstatě trvale nikdo nežije a že většina baráků jsou letní chalupy zbohatlíků ze Skopje.
Vysvětlí nám, že na cestě do Debaru nás už čeká 20 km asfaltový sjezdík, na němž by mělo být jedno či dvě mírná stoupání. A měl pravdu. Sjezd je zpočátku i velmi prudký s několika serpentinami, z nichž jedna se stala pro Jardu i místem, kde se po smyku seznámil se svodidly. Naštěstí bez následků a tak jedinou drobnou komplikací byla píchlá duše Borisova kola. Tento defekt jej postihl zrovna v nejnevhodnější okamžik, kdy jsme se v malém peletonu zavěsili za velmi rychlého místního bikera. Ten nás dotáhl až k mostu, klenucímu se přes řeku Radika, jež je v těchto místech už hodně široká, neboť je v podstatě již přehradním jezerem. Po mostu přejedeme na pravý břeh a zbývá nám překonat 150 výškových metrů do Debaru. Na kraji města nás již očekává Karel s mikrobusem a tak rychle naložíme kola a vyrážíme na cestu k Ohridskému jezeru, kde bychom v kempu měli přenocovat. Ač byla kudrnovským rodokapsem doporučována, prohlídku Debaru a nasávání místní balkánské atmosféry vzhledem k pozdnímu odpoledni vypouštíme.
Silnice z Debaru k Ohridskému jezeru vede stále s kopce kolem řeky Radiky či přehrad, jež jsou zde vybudovány. Z východní strany objedeme jezero a ve vesnici Ljubaništa hledáme kemp. Ten tady sice je, ale sezóna ještě nezačala, takže je zavřený. Se stejným výsledkem dopadneme i v kempu u poutního místa Sveti Naum a tak se vracíme zpět do Ljubaništy a hledáme vhodné místo ke stanování. Podle místního domorodce na břehu jezera můžeme volně tábořit, ale vysoká tráva a celkově neútulné prostředí na břehu jezera nás moc nenadchlo. Pomalu se smráká a naše naděje na trochu slušné spaní začala pohasínat. Naštěstí díky Borisově aktivitě a jeho známostem, které má snad i ve vzdálené Makedonii, se situace rázem změnila. Malého chlapce, který se jako náhodou objevil u nás, přemluví aby zavolal na telefon, který je na ceduli u opuštěných apartmánů. A kupodivu majitel, který se mu na telefonu ozval, souhlasí s tím že nás ubytuje. Vyrazí nám dech i cena 14 euro nabízená po telefonu za apartmán pro čtyři. Že se z ní později po jeho příjezdu vyklubalo 40 euro nás až tak moc už nemrzí. Majitel skutečně zhruba za hodinu, kdy už byla úplná tma, přijel. Zprovoznil všechny objekty, předal nám klíče a zase zmizel s tím, že pozítří až budeme odjíždět máme všechno zamknout. Pozdě večer posedíme ještě venku a pochvalujeme si jak to nakonec s ubytováním dobře dopadlo. Kam pojedeme druhý den neřešíme, neboť slivovička nás ten večer zajímá daleko více.
5.den čtvrtek 7.6. Ljubaništa - Pogradec - Ljubaništa
| DST 40 Km RT 2:33 AVG 16,8 Km/hod 130 vm |
|
Tento den bychom podle itineráře měli vyrazit na okruh do Albánského pohoří na západ od Ohridského jezera, který by měl obnášet něco kolem 110 km při 1615 výškových metrech. Po včerejší poměrně náročné etapě a delšímu večernímu posezení u slivovice se však rozdělíme na dvě skupiny. Albánský okruh v celé délce se rozhodli absolvovat pouze Petr, Karel a Jirka. Zbytek zájezdu volí odpočinkovou trasu kolem západní části Ohridského jezera, která se nachází již v Albánii.
Ohridské jezero zaujímá rozlohu 358 km2 a je nejhlubším jezerem na Balkáně (288 m). Leží v nadmořské výšce 695 m a při své délce cca 30 km a šířce 14 km znamená ujet asi 88 km, pokud se někdo vydá na okružní jízdu kolem. Jezero je napájeno z 20% podzemní řekou, která přes krasové dutiny pod pohořím Galičica přitéká ze sousedního výše položeného Prešpanského jezera. Od roku 1979 je zapsáno ve světovém přírodním bohatství UNESCO. Je to i díky mnoha endemickým rostlinným a živočišným druhům, jež se v jezeře a jeho blízkém okolí nacházejí jako například dva druhy pstruha místně nazývanými letnica a belnica. Vrcholové tříčlenné družstvo vyráží na dlouhou etapu hned po snídani. My ostatní se vydáváme stejným směrem k makedonsko-albánské hranici o něco později. Pasová kontrola u makedonských i albánských celníků je rychlá a bezproblémová, takže po chvíli sjíždíme do albánského letoviska Pogradec.Z hlavní silnice odbočíme k jezeru a projedeme si část zdejší riviéry. Nyní je tady ještě klid, ale je evidentní, že v letní sezoně si toto místo vůbec nic nezadá s přímořskými plážemi v Chorvatsku. Pod přírodními slunečníky přímo na břehu jezera s překrásným výhledem na samotné jezero a pohoří Galičica si dáme dopolední kafíčko a po silnici pokračujeme ještě pár kilometrů na sever kolem jezera. Po dvaceti kilometrech se otočíme a stejnou cestou se přes Pogradec vracíme zpět. Kolem silnice se nachází i několik albánských bunkrů coby pomníků na dobu vládce Hodži. V Pogradci ochutnáme zmrzlinu, navštívíme docela pěkné a uklizené centrum města a spěcháme zpátky do Makedonie, neb se začíná stále silněji ozývat naše žaludky.
Cestou do Naumu se k nám přidá i Toni, nadšený biker, který už má v nohách tento den mnohem víc kilometrů než my. Je ale plný energie, musíme udělat u hospody společné foto a dokonce nás přesvědčuje o nutnosti návštěvy jeho facebookového profilu, dokonce navrhuje i výměnu dresu. Oběd s náma ale nedává a rychle zase někam s kolem mizí.
Pstruh, kterého jsme si v hospě na vstupu do poutního místa Sveti Naum dali, za moc nestál, takže se tady ani dlouho nezdržíme a vyrážíme na prohlídku kláštera, který založil okolo roku 905 žák Cyrila a Metoděje svatý Naum, jež je zde i pohřben. Původní klášter byl zničen a jeho současná podoba byla utvořena v 16.století. Klášter patřil od roku 1912 Albánii, ale tehdejší král Zog 1. jej věnoval jako gesto dobré vůle Jugoslávii. Dnes je klášter významným poutním místem a podle toho to kolem vypadá. Hotelový komplex, prodejní stánky s trhovci nabízející všechno možné i nemožné, dokonce i přístav pro malé parníky, které vozí japonské turisty po jezeře. Uvnitř je klášter pěkně upravený, vznešenou atmosféru dotváří i několik pávů, často se chlubícími svými pestrobarevnými péry.
Po našem návratu do apartmánů dlouho čekáme na ty, co se vydali na dlouho variantu etapy. Přihasili až skoro za tmy a důvodem bylo jak jinak v Makedonii opět bloudění – tentokrát kvůli ztrátě papírové mapy.
Večer promyslíme etapu na příští den, která by měla vést v souladu s kudrnovskými pokyny národním parkem Galičica. Víme, kterým směrem se park nachází a několikrát jsme si i všimli při pohledu od jezera jak vysoký horský masív musíme zdolat, než vyjedeme na náhorní plošinu Galičica. Proto je večer počet účastníků etapy na příští den nejistý a chuti do sportovních výkonů nepřidala ani porážka našeho fotbalového týmu na úvod Eura od Rusů, kterou sledujeme v televizi.
6.den pátek 8.6.Ljubaništa - NP Galičica - Ohrid - Ljubaništa
| DST 76 Km RT 6:12 AVG 13,3 Km/hod 1540 vm |
|
Ráno je stejně jako den předtím jasno a teplo, takže podmínky pro přejezd národního parku Galičica jsou ideální. Po snídani vyrážíme do kopců nakonec jen čtyři – Petr, Jarda, Boris a já. Zbytek týmu si hodlá pěkný den užít na pláži u jezera a prohlídkou poutního místa Sveti Naum. Podle mapy je zcela jasné, že nás prvních 20 kilometrů čeká asfaltové stoupání a budeme muset překonat zhruba 1000 m převýšení. Jede se ale příjemně, serpentiny v kopci se střídají s dlouhými přímými stoupáky. Čím jsme výše tím se nám častěji otevírají pěkné výhledy na blankytně modré vody Ohridského jezera. V jedné z ostrých serpentin se chvíli zdržíme, neboť makedonský zájezdový autobus jedoucí před námi zatarasil cestu tím, že nevytočil zatáčku a ochranné pletivo na skále poškodilo přední část dveří autobusu. Všichni cestující se vyhrnuli z autobusu a řidič se snažil provizorně opravit odtržené plechy a tím nastalý pohyb po silnici nás trochu zbrzdil.
Po nastoupání do výšky 1420 m se dostáváme k odpočívadlu, jež se nazývá Korita. Kousek od tohoto místa vede pěšina k vyhlídce Koritski Rid, odkud je překrásný výhled na celé Ohridské jezero a vesničku Trpeica, která se nachází zhruba o 800 níže. Dáme si tyčinkovou pauzu a pak dorazíme zbývajících 200 výškových metrů na hřeben pohoří do místa Baba, kde se silnice zlomí a klesá k Prešpanskému jezeru, ležícímu na opačné straně pohoří Galičica.
Stejnojmenný národní park je jedním ze tří makedonských národních parků a byl vyhlášen v roce 1958. Rozkládá se na 25000 hektarech mezi Ohridským a Prešpanským jezerem z velké části na náhorní plošině, jehož nejvyšším bodem je kopec Magaro (2255 m). Z Baby sjíždíme jen s kopce a místo Oridského jezera se nám ukazuje Prešpanské jezero. Výhledy na ně však již nejsou tak impozantní, neboť jeho hladina leží o 160 m výše. Po 4 kilometrovém sjezdu odbočíme na MTB trasu č.2, po které projedeme celý národní park. Cesta vede ještě chvíli po asfaltu, ale po opětovném vystoupání do 1500 m se asfalt mění v šotolinu, místy makadam někdy však i prašnou polní cestu. Krajina kolem nás je liduprázdná a jediným místem, kde by se snad dalo občerstvit a doplnit kalorie je v mapě naznačená turistická chata na křížení trasy MTB-2 s turistickými cestami H-7 a G-4. Když však dojedeme na toto místo i tady je pusto a prázdno a chata je zamčená. Takže pokračujeme náhorní plošinou dál po MTB-2 směrem k městu Ohrid.
Polní hliněná cesta postupně mění barvu až do rudočervené a před námi je poslední stoupáček na trase. Na křížení polních cest se setkáváme s partou německy mluvících bikerů, kteří se svými fulíky zřejmě vyrazili na okružní trasu z Ohridu. Poté co jsme ujeli zhruba 40 kilometrů a překonali poslední kopec ve výšce 1550 m nás už čeká jen šotolinový či makadamový sjezd do města Ohrid, které leží na břehu stejnojmenného jezera. Němci se během sjezdu od nás odpojili a vybrali si asi nějakou adrenalinovější trasu. My po MTB-2 dojedeme vytřepaní a docela žíznivý na předměstí Ohridu a hned v první občestvovně dáváme pivo. Jídlo kromě zmrzliny tady žádné nemají, tak stlačíme poslední tyčinky a vyrážíme po asfaltce, která se vine kolem jezera, zpět do Ljubaništy.
Zbývá nám ještě přibližně 25 Km do cíle dnešní etapy, tak se ještě zhruba v polovině cesty už jen s Petrem stavíme v Peštani, které svým prostředím připomíná malá chorvatská letoviska podél magistrály. V příjemné zahrádce dáme pivo a kávu, vyslechneme si narážky místních na včerejší nevalný výkon našich fotbalistů na Euru a pak už jen dorazíme stále po asfaltce zbytek cesty. Večer nám Karel připravil vynikající místní pstruhy, které kdesi nakoupil a my spřádáme plány na zítra. Vše je však jasné. Čeká nás královská etapa neboli výjezd na Pelister do výšky 2601 m. Někteří už večer avizují, že si vrcholek odpustí, ale Petrovo nekompromisní „Kdo nebyl na Pelisteru, jakoby ani v Makedonii nebyl“ bylo dostatečným varováním pro ty, co stahují kalhoty když je brod ještě daleko. Že vše dopadlo trochu jinak bude tématem dne následujícího.
7.den sobota 9.6. NP Pelister
| DST 30 Km RT 4:08 AVG 6,3 Km/hod 990 vm |
|
Stejně jako všechny ostatní dny u Ohridského jezera je i dnes hned zrána krásně. Čeká nás automobilový přesun pod Pelister, tak spěcháme se snídaní i s balením věcí a kol, neboť do útulných apartmánů v Ljubaništa se již nevrátíme. Majitel domečků se neobjevil. A tak přesně podle jeho předvčerejších pokynů uklidíme, pozamykáme všechny objekty a po naložení kol opouštíme toto příjemné místo k ubytování, které lze jenom doporučit.
Vyrážíme stejnou cestou směrem k Prešpanskému jezeru jakou někteří absolvovali na kole den předtím při etapě do národního parku Galičica. Po překonání sedla Baba už sjíždíme k Prešpanskému jezeru, jež ze severu objíždíme a neustále máme na očích pohoří národního parku Pelister se svým nejvyšším kopcem. Orientace na silničkách bez značení je obtížná, lehce i zakufrujeme, ale nakonec po hlavní silnici dojedeme až do Bitoly. Tady odbočíme směrem na vesnici Magarevo, kde se již úzká silnička začne zvedat. Podle itineráře bychom měli nasednout na kola již v Magarevu, ale vcelku jednohlasně se shodneme, že dojedeme autem až do lyžařského střediska Kopanki, které se nachází v nadmořské výšce 1400 m a tam teprve nasedneme na kola. Po dojezdu na rozlehlé parkoviště před hotelem složíme kola a vyrážíme zpočátku ještě po asfaltu vzhůru na Pelister. Ivan mi zapůjčí svého Scotta, neboť poté co mi praskl svar rámu pod sedlovkou a přidala se prasklá pružinka v zadním řazení, tak moje kolo již bylo nepoužitelné. Sám pak odjíždí spolu s Karlem autokarem na druhou stranu národního parku Pelister, aby nás ve vesnici Brajčino ležící blízko Prešpanského jezera znovu po přejezdu pohoří naložili.
Asfalt rychle skončí a dál stoupáme lesem po příjemné polní cestě, která se však postupně mění v drobnou šotolinu a nakonec v hnusnou kamenitou cestu. Cestou míjíme zaparkované červené pásové vozítko, které tady podle toho jak zrezivěle vypadá stojí už hodně dlouho, možná ještě od zimy.
Stoupání je prudší a prudší a po kamenech se skoro nedá vůbec jet. Když les občas zřídne, objeví se i vrchol Pelisteru se svým vysílačem. Je to ale ještě hodně vysoko. Po pár stovkách metrů les definitivně končí a je vcelku jasné, co nás ještě čeká. Každopádně budeme muset překonat sedlo, do nějž vede dlouhými serpentinami cesta, po níž pokračuje naše etapa. V dáli ve svahu těsně pod sedlem je vidět i odbočka vlevo, kudy bychom se měli dostat na samý vrcholek Pelisteru do výšky 2700 metrů. Mně už je ale jasné, že já si zdolání tohoto cíle protentokrát odpustím. Sil už není nazbyt a kamenitá cesta je nejetelná. V serpentinách před sebou vidím drobné postavičky většinou tlačící kola a směřující do sedla, ale nikoho, že by odbočil a jal se zdolávat Pelister.
Poté, co se všichni vyškrábeme do sedla, dáváme pauzu na jídlo a občerstvení. Poleháváme a vyhříváme se na skálách porostlých lišejníkem jako hadi časně zjara. Vzhledem ke stavu fyzických sil a celkové demoralizace sil psychických je stále více jasné, že královská etapa zdoláním mýtického Pelisteru neskončí. Byť se s tím svědomí některých z nás bude dlouho srovnávat, rozhodnutí to bylo správné vzhledem k tomu, co nás ještě čekalo a což jsme samozřejmě v danou chvíli nevěděli.
Cesta ze sedla už byla mnohem lépe jetelná a víceméně po vrstevnici zhruba ve výšce 2200 metrů se pomalu vzdalujeme od Pelisteru a míříme k ledovcovému plesu Golemo jezero. Zbytky sněhu občas lemují cestu, někde se ani nedá jet. V jednom místě je dokonce sněhový převis tak mohutný, že jeho zdolání znamená sednout na zadek, kolo držet v rukách nad hlavou a hurá dolů. Byl to docela fičák a prudké zastavení po tomto sněhovém skluzu na kamenité cestě vyžadovalo hodně obratnosti, aby člověk neskončil v kotrmelcích i s kolem o několik desítek metrů níže v údolí.
Golemo jezero po sněhovém dobrodružství už máme na dohled a k našemu překvapení je zde i pěkná turistická útulna a dokonce otevřená s obsluhou a plechovkovým pivem na prodej. Na kamenné zdi chaty je pamětní deska věnovaná památce Dimitara Ilievského, který zdolal v roce 1989 Mount Everest, ale při sestupu zahynul. Na jeho počest se pak každoročně koná turistický výšlap na Pelister. Mladí chlapci z chaty nám ochotně hned pár plechovek prodají a tak s nimi strávíme v družném hovoru vedeném v angličtině i nějaký čas. Vysvětlí nám cestu od jezera přes nevysoký hřebínek a pak podle nich už bychom měli jet jen s kopce směrem k Prešpanskému jezeru a vesnici Brajčino, kde by nás měl čekat Karel s autem. Dávám si ještě jedno Skopské pivo ke konzervě, kolegové však spěchají a vyrážejí na cestu chvíli přede mnou.
Zpočátku jasná obloha se začíná od jihu zatahovat zlověstnými bouřkovými mraky a tak rychle nasedám na kolo a jedu po pěšině za ostatními. Po překonání hřebínku se skutečně i rozprší, ale bouřka naštěstí nepřišla. Shora vidím, že se cestičky v údolí rozdvojují, ale věřím ve správnou volbu mých kolegů, kteří již stoupají na protější straně údolí na další hřeben. Jak rychle déšť přišel tak stejně rychle i ustal. Poté co znovu vyjedu nahoru, kontroluji správnost cesty i na navigaci a je mi jasné, že naše volba nebyla správná. Chlapci přede mnou už jsou zase zhruba o 200 m níže v dalším údolí a tak volám Karlovi, že asi jedeme špatně. Ujišťuje mě, že určitě jedeme dobře, že jakýsi směrník v předchozím údolí na rozcestí ukazoval na tu cestu po níž jedeme. Protože na pěšině na kamenech je občas namalovaná červená značka, věřím že k nějaké civilizaci se dostaneme a pokračuji ve sjezdu za nimi.
Pěšina se však ve svahu záhy ztrácí a mění se v kamenité pole s většími či menšími balvany. Jediný způsob jak pokračovat je vzít kolo na ramena a opatrně sestupovat po balvanech dolů. Netrvá to však věčně a opět se objeví jakási pěšina, po které se dá opatrně sjíždět do údolí. Vidím, že ostatní se na jakémsi palouku zastavili a rozprchli se do různých stran a začínám tušit zradu. A skutečně – červená značka není k nalezení, po nějaké pěšině ani památka a navigace mi říká, že jsme někde úplně jinde, což znamenalo jediné - v makedonském pohoří Baba jsme se ztratili. Docela dlouho se domlouváme co dál. Je pozdní odpoledne, jsme ve výšce cca 1900 metrů a nikde ani náznak nějaké pěšiny natož pak jetelné cesty. Jsou v podstatě dvě varianty. Buď se vrátit zpět na rozcestí pěšin, což obnáší 300 výškových metrů nahoru a překonání nechutného kamenitého pole, anebo jít dolů nazdařbůh lesem a najít nějaký potok, který zcela určitě musí končit v Prešpanském jezeru, což je v podstatě i náš cíl. Vzhledem k celkové vyčerpanosti většiny mužstva nakonec ač nejednotni v názoru volíme variantu prudký sestup do lesa k potoku. Nic příjemného to ale není. Metr vysoká tráva s bodláky, bludné kameny a prudký svah způsobují, že se občas někdo i s kolem poroučí v kotrmelcích dolů. Bohužel se z této části naší cesty nepořídila jediná fotografie. Každý už toho měl plné zuby a nikoho ani nenapadlo vytáhnout foťák a udělat nějaký akční snímek.
Poté, co se po různých menších či větších pádech konečně dostaneme níž do lesa, však útrapy nekončí. Není to typ lesa, jak jej známe z domova, ale prales ne nepodobný tomu Boubínskému. K tomu ještě prudký svah a starost s přenášením kola. Po chvíli však tekoucí potok nacházíme a vydáváme se kolem něj dál dolů. Prodírání se po břehu potoka znesnadňují kromě prudkého svahu, padlých stromů, různých křovin a rozbahněného terénu i občasné menší vodopády či peřeje, které nás donutí dlouze obcházet tato místa. Morálku mužstva navíc podrývá i to, že se stále nedaří najít jakoukoliv známku civilizace. Připomenutí žijících medvědů v těchto končinách rovněž nepřispívá zrovna k radostné náladě. Po zdolání několika set výškových metrů tímto nelehkým způsobem, konečně narážíme na jakousi zpevněnou plochu, která zřejmě před dávnými dobami představovala cestu. K nasednutí na kolo to ani zdaleka není, nicméně jiskřička naděje, že se dostaneme k civilizaci, se rozzářila. V naději, že brzy najdu jetelnou cestu trochu zrychlím tempo prodírání se pralesem podél potoka a ztratím ostatní. Nechce se mi už ale na ně čekat a pokračuji sám dál. Náznaky cesty se objevují čím dál častěji a nakonec se vynořím z pralesa u luxusní polní cesty, po níž bychom přijeli při správné volbě trasy. Nasedám na kolo a co nejrychleji upaluji dolů v naději, že dojedu do Brajčina. Nakonec jsem ani do Brajčina nedorazil, neboť Karel s Ivanem nás čekali s autem ještě před vesnicí. Trochu překvapeně na mě zírají, neboť několik krvavých šrámů na nohách a v obličeji způsobených prodíráním se makedonskými houštinami, považují nejdříve za důsledek pádu. Postupně dorazí i ostatní a vzhledem k tomu, že se začíná stmívat, rychle naložíme kola a vyrážíme směrem do kempu u Prešpanského jezera, který Karel s Ivanem v předstihu již vyhlédli. Už za tmy dorazíme do poloprázdného kempu Koka, který leží na východním břehu Prešpanského jezera. Správce kempu nám ochotně určí místa ke stanování a dokonce nás i pustí k teplé vodě. Protože jsme všichni po náročném dni vyprahlí a žízniví dáváme v kempingové hospodě i pivo Skopsko. Mladá barmanka nám na pokyn starší paní, z které se později vyklubala majitelka kempu, naleje i místní Rakiji coby welcome drink. Z Carmen, jak jsme si tuto korpulentní dámu v úžasném barvami hýřicím oblečení pracovně pojmenovali, se nakonec vyklubala velmi schopná organizátorka a manažerka kempu. Stačil totiž jediný její přísný pohled hlubokých temných očí a všichni muži z jejího týmu už věděli, co mají činit a nikdo si nedovolil jakkoli protestovat.
Protože názor na tuto etapu byl od jednotlivých účastníků různý je tentokrát připojen k mému vidění etapy i pohled Borisův, který následuje
PELISTER, TAK JEJ VIDĚL BORIS
Kdo nejel Pelister jako by v Makedonii nebyl. To jsou slova, která každoročně v té či jiné podobě opakuje vedoucí zájezdu. Na elitní etapu se nás vydalo 7 cyklistů. Od Rudy jsme měli informace, že etapa je pro celoodpružená kola, transportér ať nás vyloží kam to jde, a na mapě nám vyznačil jedno místo, kde je potřeba jet doprava a ne po stezce, kde budeme muset nosit kola. Etapu jsme zahájili na parkovišti před hotelem, a asi po 300 m asfalt se změnil na šotolinu. Zpočátku to vypadalo dobře, bylo to sjízdné na horském kole. Najednou se objevili serpentiny, které byli více kamenné než šotolinové, takže většina z nás kola tlačila. Po zdolání serpentin nastala rovinka, která se dala zdolat na kole. Najednou jsme vyjeli z lesa, a přes námi se objevily náročné dlouhé kamenité serpentiny , z kterých bylo jasné , že končí v sedle. V sedle jsme si dali oběd z vlastních zásob v domnění, že nejtěžší část máme za sebou. Dále jsme pokračovali mírným stoupáním, následně klesáním až jsme dojeli k sněhovým převisům. Chvíli jsme kola tlačili, a jeden kopeček jsme sjížděli po zadnici s kolem v rukách, protože to bylo nejsnadnější. Po krátké rovince jsme přijeli ke Golemu jezeru, kde v sobotu byla otevřena vysokohorská chata, a koupili jsme si tam plechovkové pivo. Po načerpání pivní energie jsme přehoupli přes sedlo, a po rovince přišlo rozdvojení cesty. Domnívali jsme se, že je to zmiňované místo, na které nás Ruda upozorňoval, a v tom nás utvrdil ještě kámen v rozcestí s vyznačením směru na Brajčino. Byla tady ještě diskuse, jestli je to správná odbočka doprava, která dle mapy má být na konci serpentýn, ale pohled na pěknou cestičku nás utvrdil v hypotéze, že v mapě je chyba. Pěkná cestička za dalším sedlem skončila, a několikrát jsme tlačili kola přes sníh a stezku z balvanů. O správnosti směru jsme neměli pochybnosti, protože Prespanské jezero a vesnici Brajčino jsme viděli v hlubokém údolí, do kterého značená cesta směřovala. Najednou jsme dotlačili kola na horskou louku, kde cesta skončila, a viděli jsme, že jsme dotlačili kola o cca 200 m n.m. níž. Louka pokračovala do dvou údolí, a v jednom jsme viděli na druhé straně serpentiny, po kterých jsme zřejmě měli původně jet. Když na louku dotlačil kolo Franta, sdělil nám, že dle GPS jsme se nahoře odklonili od tratě, a prý telefonoval, ale nikdo nezvedal telefon. Franta k místu rozdvojení dojel poslední, protože si v chatě dal ještě pivo navíc. Ve chvíli zahlédnutí blížícího se západu slunce rozhodli jsme se pro možnost tlačit kola po strmé louce prudce dolů do údolí před tlačením nahoru. Po náročném dotlačení kol k potůčku jsme kola tlačili a někdy přenášeli přes potůček v domnění, že nás dovede k cestě do vesnice. Po hodinovém bloudění lesem spojeném s několika pády z důvodu uklouznutí jsme uviděli lesní cestu. Celou dobu až na výjimky jsme se drželi spolu, protože jednak dle průvodce lze tady zahlédnout medvěda, a začínalo se stmívat. Po lesní cestě jsme dlouho nejeli, protože na první odbočce nás čekal Karel. Naložili jsme kola a jeli do kempu u jezera. Druhý den Pedro zjistil, že mu chybí sedlo, které zřejmě v tmě neviděl a nezabalil. Etapa, kterou jsme z poloviny tlačili, skončila dobře pouze s jedním osmičkujícím kolem a zmiňovaným sedlem.
8.den neděle 10.6. Kemp KOKA u Prešpanského jezera - Brajčino a zpět
| DST 30 Km RT 1:36 AVG 18,3 Km/hod 360 vm |
|
Nedělní ráno u jezera nemělo chybu. Jasno, bezvětří a průzračná teplá voda Prešpanského jezera nás okamžitě zlákala ke koupeli. A tak nebylo divu, že po snídani se polovina účastníků zájezdu rozhodla zůstat celý den u jezera a strávit zde pelíškový den na pláži či na terase příjemné kempingové restaurace. Druhá půlka vyrazila na kolech do Brajčina, což byla vesnice, do níž jsme předchozí den dojeli po přejezdu národního parku Pelister. Cílem této krátké etapy bylo nalézt sedlo Petrova kola, které jak jsme se domnívali zůstalo nenaloženo v místě kam, jsme dojeli. Bohužel nějaký místní vesničan je asi našel dřív, takže hledání bylo marné.
Odpoledne se rozhodneme změnit další program zájezdu. Vypustíme plánovanou poslední etapu, jejímž cílem měl být výjezd k monastýru Treskavec. Vzhledem ke vzdálenosti cca 1400 km, kterou musíme urazit, raději rozdělíme cestu domů opět na dvě části s přespáním blízko maďarských hranic. V příjemném kempu si dáme ještě jídlo, Jarda vymění s Carmen nějaké dináry pro kamaráda numismatika a v podvečer se vydáváme na cestu domů s tím, že v příhodném místě ještě v Makedonii přespíme pod stany.
Nakonec zhruba po 200 km jízdy vzhledem k blížící se bouřce zakotvíme u motelu Macedonia, kde nám recepční povolí i postavit stany, což těsně před příchodem bouřky ještě stihneme. Večer strávíme v motelové restauraci sledováním fotbálku z Eura.
pondělí-úterý 11.6-12.6. Motel Macedonia – Maďarský penzion Forro Fogado v Roszke – ČR
Přejezd zbytku Makedonie i celého Srbska byl dlouhý, ale bez problémů. Hned za srbsko – maďarskými hranicemi domluvil Karel přespání v penzionu na okraji městečka Roszke. Majitelé penzionu Forro Fogado jsou sice odměření, nicméně ubytování v malých pokojících je čisté a útulné. Po večeři ochutnáme místní víno, podíváme se další fotbal z Eura a ještě dlouho večer posedíme u vína při rozboru celého zájezdu. Druhý den v pohodě přejedeme Maďarsko a krátce se stavíme na hygienickou pauzu na přechodu v Rajce. Tady vidíme v přímém přenosu, jak nějací zloději ve slovenském bavoráku sebrali z auta běloruského podnikatele tašku i s dalšími věcmi. Přitom ten nešťastník seděl za volantem…Zbytek cesty už byl bezproblémový.
Celkově jsme v Makedonii najezdili zhruba 430 km a zdolali přibližně 8200 výškových metrů. Kromě drobných oděrek a zničeného computeru se při několika pádech nic horšího nepřihodilo. Jako při každém našem zahraničním výletu i letos jsme zanechali něco v hostitelské zemi – tentokrát to byla kvalitní sedlovka i se sedlem.
|